rozhovor s česko-německou autorkou Milenou Odou

Milena se narodila v Jičíně (1975) a svá studijní léta začala na universitě v Olomouci, kde začala psát první povídky. Normální příběh mladé intelektuálky, řeklo by se. Zajímavé na Mileně Oda je však nepochybně to, že v posledních letech žije v Berlíně a své povídky nebo hry píše rovnou německy. Letos v červenci vystupovala na brněnském Měsíci autorského čtení jako jeden z autorů berlínské scény (z Berlína velmi energicky přifrčela ve škodovce) a na svém večeru křtila český překlad hry Pěkné vyhlídky, za niž byla před dvěma lety nominována na Cenu Alfréda Radoka. Pokud vás zajímá, jak se ambiciózní Češce žije v „cizím jazyce a kultuře“ a toužíte- li také prorazit na „Západ“, čtěte, může vám to být užitečné…

Jméno Milena Oda nezní ani zcela česky ani německy, kde jsi k němu přišla?
Je to mé jméno, příjmení, jsem to já.

Pracuješ a žiješ už nějaký čas v německy mluvících zemích, proč jsi se vydala právě touto cestou?
Už od malička jsem se s nima seznamovala a navštěvovala je, třeba jen na diácích svých rodičů, kteří tam cestovali. Učila jsem se německy jako autodidakt a pak jsem studovala na Univerzitě Palackého v Olomouci germanistiku. A historii.
No a jako studentka germanistiky jsem byla během studia na třech stážích, v Německu a Rakousku. V rámci bakalářské práce jsem dostala několikaměsíční stipendium do Bayreuthu. O několik let později jsem odjela díky stipendiu do Salzburgu. Napsat tam diplomovou práci o Thomasu Bernhardovi. Zde jsem paralelně studovala i na Mozartheu, dramaturgii a režii.
Poté jsem přesídlila na čas do Klagenfurtu, také kvůli diplomové práci a tam jsem začala pracovat už v divadle jako praktikantka dramaturgie. Z Klagenfurtu jsem odešla do divadla v Düsseldorfu a v Německu konkrétně žiju od roku 2001.

A proč právě v Německu?
Odmalička jsem byla vychovávaná v německém jazyce, moje maminka se mnou mluvila německy. Na škole se učila jen ruština, tak jsem se učila s mamkou či sama německy.
Rodiče maminky byli za války nasazení na nucených pracích v Německu a znalost jazyků a hlavně němčiny považovali pak za základní věc – pro ně byla němčina nejdůležitější jazyk, pro Čechy takříkajíc naprosto nezbytný. Tak jsme se s mamkou učily spolu… němčinu už viděly v jiném úhlu, než by se dalo očekávat po zkušenostech z války.

Dramaturgie je také práce s textem, neměla jsi problémy s přijetím u svých kolegů, pro které je němčina mateřským jazykem?
To ne a navíc jsem měla jako praktikantka omezené pole působnosti. Ale třeba v Düsseldorfu jsem se naopak mohla podílet na dvou hrách s českou tematikou – k Vančurovu Rozmarnému létu jsem připravovala texty pro herce a pro program a v inscenaci Dancer in the Dark podle filmu Larse von Triera jsem dialogy postav českého původu trochu rozšířila a přeložila do češtiny.
Režiséra napadlo, že když už jsem v divadle, použijí češtinu na větším prostoru, než tomu tak bylo ve filmu, rozepsala jsem dialogy hlavní hrdinky Selmy a jejího otce Oldřicha Nového. Na scéně se tedy mluvilo česky - velké překvapení pro düsseldorfské publikum, jim byl náš jazyk víceméně vzdálený. Herečka měla mluvit německy se silným českým akcentem, takže jsem přeháněla ve výuce s akcentem... a všem se to moc líbilo, polský akcent je znám, ale český moc ne.

Jak na „nesrozumitelné“ pasáže reagovali diváci?
V té době to bylo celkem novum, čeština byla použita bez ohledu na to, aby diváci rozuměli přesnému významu slov. Přijetí bylo pozitivní a myslím, že právě publikum v Düsseldorfu, pro které byla naše kultura a jazyk vzdálené, mohlo začít vnímat konkrétně českou kulturu, to se tak trochu podařilo… i v divadle byli lidé otevřenější… Ačkoli jsme sousedé, pro Düsseldorf jsme byli velká neznámá ještě v roce 2002.

Ale u divadla jsi nezůstala…
V Düsseldorfu jsem také studovala francouzštinu, italštinu a angličtinu a po dvou letech jsem zjistila, že už dál studovat nechci, když už mám jedno studium za sebou. Mnohem víc jsem chtěla psát. Skončila jsem s divadlem, s vyučováním francouzštiny a angličtiny a studiem v Düsseldorfu a odjela jsem do Berlína, do města, kde jsem vždycky chtěla být a jež znám už od malička.
A tam jsem zase začala se vším od začátku. Předtím jsem se živila vyučováním jazyků, to tam nešlo, situace byla zase jiná. Takže jsem dělala cokoli – rozdávala noviny, občas tlumočila, ale když už jsem fakt neměla peníze, zachránila mě práce pro velkovývařovnu - musela jsem se naučit jezdit s dodávkou a rozvážela jídlo po domovech důchodců.
Nemohla jsem se opozdit, protože ti staří lidé neměli co dělat a seděli přesně na čas v jídelně a netrpělivě mě, tedy ty obědy, vyhlíželi. Jednou jsem nestíhala, dupla v rychlosti na plyn a část nákladu – byl to tenkrát špenát – skončil na podlaze dodávky. Všechen špenát se rozlil a do něho knedlíky… tehda to ale vůbec nebyla sranda.
Velký průšvih, ale ti lide byli milí, vzali to a jídlo bylo bez špenátu… Dělala jsem to ještě chvíli, tak dva měsíce, ale ty hrnce s jídlem byly těžký, tak pak už na tu práci brali jen chlapy. Postupně jsem získávala kontakty, překládala z němčiny do češtiny či obráceně nebo tlumočila na policii…

Takže jsi tlumočila českým delikventům…
Čechů jsem na policii zase až tolik nepotkala, což je dobrý, hodně tlumočnic se pak za své krajany stydí. Ale nejsem sama Češka, která tam tlumočí, tak nevím, jak to s Čechy v Berlíně vypadá. Tlumočím i pro Slováky, ale není to tak, že by se řešily jen trestné činy, spíš nedorozumění na dálnici a jiné problémy.
Během tlumočení, ale i vlastního působení jako autorka, jsem na různých kulturních čteních, sympoziích, knižním veletrzích potkala například malíře Lubomíra Typlta, Jáchyma Topola, Magdalenu Jetelovou, kubánského exilového autora Carlose Aquillera, nebo i spisovatele starší generace - Volkera Brauna a mnoho jiných… jsme dodnes přátelé, takže třeba osudová setkání...

Dost lidí propadá iluzi, že se v cizině „nějak chytne a vydělá balík“.
Představa, že člověk přijde do Berlína a vydělá peníze, je mylná. Je tu málo práce pro inteligenci, málo peněz, a logicky mají přednost Němci – abys dostala job, musíš umět něco víc než oni a umět se prosadit.
Za celý rok, co jsem vydělávala, jsem toho moc nenapsala, což bylo bolestivé, ale musela jsem se v Berlíně nějak etablovat, založit pro sebe materiální základnu a mohla tam zůstat, protože tam jsem chtěla zůstat. Na začátku mi také hodně pomohli rodiče, bez nich by to nebylo možné... platit nájem, zdravotní a vše...

Kdy se to zlomilo?
Dostala jsem stipendium do Kremže a velkou zakázku. Vytvořila jsem si síť lidí, pro které překládám a také mám i občas čtení – v Německu i v Rakousku a Švýcarsku - občas, protože ještě nemám knihu, se kterou bych se na literárních festivalech představovala… ale jsem ráda, že zatím neabsolvuji velká čtení a mohu se věnovat psaní.

A jsme u psaní – jak a proč jsi začala psát?
Odmala jsem si psala deníky, ve třetí třídě vytvořila vlastní německo- český slovník, bavilo mě vyjadřovat svoje pocity nejen v češtině, ale i v němčině... můj děda a maminka mě k tomu nenuceně vychovávali. Prózu jsem začala psát na vysoké v Olomouci. Zajímaly mě různé literatury.
Nejvíc ale německý literární i malířský expresionismus, romantismus, německá Pražská literatura a pak jsem pro sebe objevila Thomase Bernharda – tím jsem zákonitě nasákla, bylo to na mém vlastním psaní znát. Nakonec jsem tyhle texty vyhodila a rozhodla si vyčistit hlavu. Souviselo to i s novým jazykem. Když jsem začala psát v němčině, začalo tak objevování – nova cesta „Entdeckungsreise“, kterou jsem chtěla uskutečnit sama, a ne pomocí jiných autorů.

Teď ti u Větrných mlýnů vyšla hra Pěkné vyhlídky, tu jsi psala česky nebo německy?
„Pěkné vyhlídky“ vznikly původně v němčině, českou verzi jsem udělala až potom. A německá verze je mi taky bližší, víc jsem s ní „žila“. V Německu se dostala do jedné soutěže v Kolíně, v Čechách do užšího výběru na Radoka, ale nevím o tom, že by to nějaké divadlo chtělo uvést.
V Německu musíš být alespoň na začátku buď autor her či prózy, a v jednom být dobrý, ale obojí nejde hned, pokud nemáš jméno jako divadelník, není moc šance. Rozhodla jsem se plně soustředit na prózu. Až vyjde kniha, tak se třeba vrátím k divadlu, ale v hlavě toho mám ještě tolik, co se týče prózy, že zatím nevím, kdy to bude.

Hrdinové tvé hry Pěkné vyhlídky chodí sbírat zajímavé věci ke kontejneru, to jsou nějaké tvé dětské vzpomínky?
Ne to ne. „Skvělý, pěkný“ výhled na kontejnery jsem měla v Düsseldorfu, kde jsem bydlela. Dnes má vůbec každé okno výhled na nějaký ten pěkný plný kontejner… tam se najde vždy nějaká věc, která může sloužit i umění jako těm mým dvěma hrdinům, Eddě a Albertovi.

Kde je pro tebe doma?
Doma – domov, to slovo má už víc významů v různých kontextech. Doma jsou rodiče… ale řeknu to i jinak: domov je pro mě to město, kde mám přátelé, ale především v tom městě mám byt, se svým psacím stolem, svůj notebook a v tom bytě jsem úplně sama, aspoň dočasně.
Ráda cestuju, mohu mít tedy víc míst, víc stolů, nová místa zase zpětně ovlivňují mou tvorbu. Úplně ideální by bylo v každém novém místě něco nového napsat… tomu místu se ale pak moc nezavděčím, za jeho pohostinnost, nenazvu ho konkrétně, v próze nepíšu o konkrétních místech (tedy zatím ne)... tedy ne o Praze, či Berlíně či třeba o nějakém domě někde (v té hře ale vlastně ano)…