UKÁZKA z POVÍDKY vydané nakladatelstvím VERZONE. PRAHA. 2011
MILENA ODA: FERENC
Žiji sám, a přeci v tak společenském světě, v němž je mé jméno nedůležité, bezvýznamné. Žiji v němé, ale velmi citlivé společnosti, ve společnosti bot. Provždy zůstanu pouhou figurkou, figurkou v jejich obuvnické dílně. Vyrostl jsem v rodině obuvníka. Už od narození byly radosti a strasti dítěte, tedy mne, svěřeny do rukou mých rodičů. Jelikož moji rodiče, moji prarodiče i moji praprarodiče byli a živili se jako obuvníci (a celým svým srdcem se tomuto špinavému řemeslu obětovali), byl tak tím (semenem mého otce) předurčen i celý můj osud. Byl jsem předurčen pro sadbu na další sklizeň.
V našem domě vedle naší rodinné dílny jsme měli opravnu obuvi. Dům byl plný bot. Už jako dítě jsem si místo hraček, místo houpacího koně, místo panenek nebo aut hrál se starými obnošenými botami. Netušil jsem nic o světě zvrhlostí, svým malým dětským jazýčkem jsem cucal dámské jehly, které jsem měl místo dudlíku, staré gumové galoše jsem cumlal místo gumových pískacích zvířátek a tkaničky, metry a vložky do bot mi sloužily místo stavebnice. Už jako dítě jsem se zajímal jenom o boty a svými již vrozenými vytříbenými smysly jsem vnímal rozdíly mezi nimi: rozlišoval jsem páskové sandály od pantoflí, tenisky od treter nebo holínky od kovbojských bot; v mých dětských představách i dětských rukou vyvolávaly zimní boty s plyšem či bavlnou pocit jemného uspokojení. Zatuchlý zápach a chuť starých bot, které jsem ve své dětské pusince tehdy přežvykoval místo žvýkačky, dodnes přirozeně probouzí v ústech (i nose) uložené vjemy prvního vzrušení. Ostatně i první slovíčka, která jsem pronesl, se týkala mých nejmilejších bot; a mé úplně první slovo bylo „bota“. Podle toho moje okolí poznalo můj vyvinutý smysl pro již dávno určený život obuvníka. Všichni se radovali z toho prostého, ale tak důležitého slova, jež mi jako první uvízlo v hlavě. Všichni spokojeně poznamenali, že ze mě jednou bude ten nejlepší obuvník v jejich tradici.
Není na škodu oprášit a zopakovat starou pravdu: ve zdravém těle zdravý duch. V mém případě byl opak pravdou. Byl jsem křehkou květinou, často nemocný, vybledlá tvář, žádné tváře jako slabikáře, rty neměly barvu malin a byl jsem vychrtlý jako tyč. Otec nedal život žádnému krásnému buclatému andílkovi. Má matka byla mou biologickou matkou, ale nikdy se nemohla skutečně nazývat mou mámou. Tato matka mě vychovávala chladně a neprojevovala ke mně žádné vřelé city – s botami zacházela lépe než se mnou –, byl jsem tedy odsouzen k chronicko-akutní chorobě - bezcitnosti a sebeopovržení. Má matka se nikdy nedokázala prosadit. Mému otci by byla sama schopna leštit boty vlastním jazykem, stále potlačovala svá přání i vlastnosti, jestli vůbec nějaká přání měla, tato bezcitná žena. Pohrdal jsem jí, když jsem poznal její slabé stránky, které se ve mně odrážely. Nenáviděl jsem toto zrcadlo.
Chování mého otce, jejího muže, bylo ještě odpornější. Bezcitně mě tloukl holí jako psa až do bezvědomí. Po bestiálních, necitlivých ranách rozzuřeného otce jsem vždy ležel bez hnutí plný bolesti v posteli, kde mě, zbitého, bídného psa, nechal div ne zdechnout, poté co uspokojil svou zuřivost. Odešel, ale zase se vrátil – pokaždé se vracel jako milující otec, plný obav o mé zdraví: „Ferenci, žiješ? Synku!“ panicky třásl mým polomrtvým tělem. „Ferenci, Ferenci, tak přece něco řekni!“ Nezdechl pes, zůstal jsem na živu. – Hrdinně jsem dýchal dál. Pokaždé mě přepadl strach ze smrti a neuspokojení z nevykonané odvety. Otec mě pohladil, a přitom říkal mému sípajícímu tělu: „Ferenci, to je dobře, že žiješ! Kdo by převzal naše obuvnictví?“ To byl jejich způsob lásky, jež se v mém nitru přeměňovala na nenávist. (Tehdy jsem to samozřejmě nenazýval nenávistí, byla to rozpačitá láska a strach. Dnes však dokážu vše nazvat pravým jménem.) Ten muž, otec, se neustále uspokojoval tím, že mi často připomínal jednu ze svých nechutných historek ze svého života: „Jako kluk jsem se svými kumpány s radostí mlátil toulavé psy, Ferenci. Měl jsem tolik síly, energie a nenávisti v sobě – a to mi zůstalo dodnes.“ Roztřesen jsem ho musel poslouchat, srdce mi bušilo až v krku, jako bych ten jeho úder očekával. Vždy, když mi vyprávěl o svých možných hnusných hrdinských činech, činil to s takovou neochvějnou chutí a uspokojením, že mi bylo jasné: nyní jsem já náhradou za toho psa. Po svém líčení udělal svou obvyklou (náhlou) odmlku a provrtával mě záludným pohledem, jako by chtěl vědět, co si myslím. „Proč na mě tak zíráš, pse,“ vyštěkl na mě sám jak pes. „Jsi pořád takový invalida, musím ti dodat morálku, disciplínu, oddanost a psí poslušnost.“ Potom jsem vždy tajně zvracel. Jaký byl můj skutečný život uvnitř mého zesláblého já, to jim bylo jedno. Jakmile však visel můj život na vlásku, a to bylo celkem často, začal se tenhle bestiální člověk strachovat o život, který mi kdysi dal, daroval, a přitom mi jej neustále ztrpčoval.
( ....)
Překlad Lenka Housková, upravila Milena Oda
vydalo nakladatelství VERZONE v PRAZE 2011.
