MILENA ODA

STARÉ A NOVÉ

Znám dobře kraj v Podkrkonoší, známý jako kraj snivců. Zde leží dvě Paky, Stará a Nová. Je to trochu exlusivní dvojice – vesnice a maloměsto, které se k sobě chovají přátelsky – tedy jako nové k starému, neboť bez starého by nebylo nové a to si nové uvědomuje! Obyvatelé to ale nemají, myslím lehké s takovým názvem. Nejsou obyvatelé Staré a Nové Paky vystaveni diskrepanci mezi novým a starým? Co je právě zajímavé, že v kraji snivců, v Nové Pace je psychiatrická léčebna (kterou prý založil kníže Pako), jakoby se někteří labilnější nátury doposud nevyrovnaly s novým a starým? A jak příznačné, že léčebna je právě tady. Ale možná to je náhoda. Neboť všichni víme, jak je těžké vyměnit to staré za nové, aby se z toho člověk nezbláznil, jak jsem řekla, i když by byl člověk (alias kníže) pako, kdyby vše staré vyměňoval za nové... Je nový rok a přirozeně přemýšlíme, co staré vyměnit za nové či si své staré, známé ponechat. A ponecháme si i známé? O tom přemýšlíme asi nejvíc, jdeme se projít a přemýšlíme o nových známostech a voláme si se starýma nebo už jim tak moc nevoláme... Každý sám si rozhodne, zda vymění staré přátele za nové a koho tedy vlastně chce vyměnit a kdo vymění pak zase jeho atd. A už lítáme mezi vý/změnami, jak začnem vyměňovat a zaměňovat své bližní a známé, posouvat s nima na listině (ne)důležitosti, tak brzy se to začne dít i s náma a tak to všechno začíná. Ale je to asi tím, že se měníme, každým novým rokem a ten druhý se nemění, říkáme si, a ten druhý si zas říká, jak se on změnil, on se snad zbláznil... a je to stále o normalitě a bláznoství nás samých, jakým směrem se oddáváme, jak moc se chceme změnit. Bludný kruh v novém a (rádoby) v starém. Každý nový den se nám nabízejí  novinky tohoto stále lákavého, měnícího se (nového) světa. Nové šaty snese naše o každý den starší tělo vždy, nový makeup, nový parfém, nový účes, každý nový den chceme esteticky vylepšovat to staré. Tak třeba stačí na (starý) stůl nový ubrus a získáme jen z ubrusu zbrusu nový estetický zážitek. Každý ale i tušíme, jak asi starý jsme na to, vyměnit staré za nové, jak staré už je naše tělo a náš mozek, aby snesl to nové. Ale jsme–li k sobě upřímní a nejsme líní, zestárlí leností, náš duch se musí namáhat, měnit se, nanovo umět prožívat, nově vidět svět. Je tolik způsobů, jak se mezi tím starým a novým nezbláznit...

Stará a nová - staré a nové byly pro mě už od malička existenciálními pojmy, aniž bych tušila, jak hluboká psychologie je ukryta v těchto dvou k sobě přilehlých Pakách, které se k sobě chovají přátelsky – tedy jako nové k starému, neboť bez starého by nebylo nové a to si nové uvědomuje! Co se děje v Pakách? Staropačáci (vesničani) pošilhávají po Novapačácích (maloměšťácích), opačně to nebude, jezdí tam nakupovat a do škol. Zato Novopačáci si nanejvýš řeknou, v ty díře by žít nechtěli ani za nic, a to urazí Staropačáky, kteří jsou pyšní na svou Starou Paku. Proč Novopačáci Starou Paku hanobí? Stává se často, že měšťáci se stěhují do vesnic, a plno Pražáku má třeba i na Staropackých horách chalupu a líbí se jim na Staropacku. Zde je to jinak, za tím se totiž skrývá ta hlubší psychologie starého - nového. Skoro každému je přirozené, pošilhávat po novém, (vy)měnit staré za nové. Každý nový den se nám nabízejí  novinky tohoto stále měnícího se (nového) světa. Nové šaty snese naše o každý den starší tělo vždy, nový makeup, nový parfém, nový účes, každý nový den „der Schein trügt“, esteticky chceme vylepšovat to staré.  Tak třeba stačí na (starý) stůl nový ubrus a získáme jen z ubrusu zbrusu nový estetický zážitek. Každý ale i tušíme, jak asi starý jsme na to, vyměnit staré za nové, jak staré už je naše tělo a náš mozek, aby snesl to nové. Ale jsme –li k sobě upřímní a nejsme líní, zestárlí leností, náš duch se musí namáhat, měnit se... A samozřejmě je nový rok pro každého z nás podmětem uvažovat, co staré vyměnit za nové, jaká nová předsevzetí mít, staré nedobré návyky odbourat a naučit se novým atd., a nemusí to být dáno do kolébky. Ale zajeďte do Staré Paky, a zeptejte se místních, zda pošilhávají po Novopačácích, každý jen tak lehce kývne (kdekdo by rád bydlel ve městě, ale město je drahé), ale vlastně možná nepochopí, proč se jich na to ptáte... neuvědomují si, že jsou příkladem principu nového-starého. I když by byl člověk skutečně pako, kdyby vše staré vyměnil za nové. A jak platí: nevyměňuj staré přátele za nové, tak já taky Starou Paku za Novou nevyměním, protože tak stará ještě taky nejsem.

viz : TÝDEN (2.2009)

My z net-virtuality

Je to pro mě velmi těžké o tom psát, a možná bych o tom ani psát neměla. Mám zvláštní pocit, ale to vše je fakt, s kterým se musíme časem dnes už víceméně všichni vyrovnat. Doba se skutečně změnila i pro zesnulé, nám blízké a vzdálené. To poznání mě až šokovalo. Zvláštní typ šoku z toho, co víc než vzpomínky, fotky zbude v dnešní době po člověku, který žil „moderním způsobem života“ a najednou už tady není.

Pokud ten náš blízký využíval všechny možnosti moderního sdělování a kontaktování s celým (svým) světem, tak po něm zůstanou nejen materiální věci, o které se podělí jeho nejbližší, ale i záležitosti virtuální, k dispozici je celému světu online. Jeho webová stránka, jeho „osobní“ diář jako blok, jeho osobní album fotek jako facebook a kreativní myspace, myvideo... A díky youtube (aj.) zůstane jeho live-já v živé vzpomínce. Jeho kreativita a osobní elán salájí na nás ve zcela osobní tónu v netové virtualitě na všech těchto webových stránkách. Zdá se mi, že je to právě osobním nasazením silnější než skutečný (někdy odduševnělý) kunstwerk, kde umělec chtě nechtě podléhá hlasům profesních kritiků a veřejnému mínění. Ale na myspace či na youtube se nemusí bát nikoho a ničeho, může zůstat i v anonymitě.

No ať jsme pro něho byli kdokoliv, zjistíme, že například v mobilu máme uložené jeho číslo, v emailu jeho dopisy a emailovou adresu, v chatu jeho chatové jméno, ani číslo, email ani chat nikdy už nepoužijeme. (Doufám, že se nezačnou objevovat i moderní typy webových duchů, a ti za zemřelé budou psát...). A na skypu už zůstane navždy offline (i ten je už  pro mnohé veřejným mediem). A tak dokud se nezhroutí celý webwibeworld, tak je památka na zesnulého permanentně online. Tuto trpkou konfrontaci jsem zažila zatím jen ve víceméně ne zcela osobních vztazích, ale i tak mě to určitým způsobem vyděsilo, o to pak horší, jedná-li se o vztah osobní. Myslím, že vzpomínka ve formě svobodné kreativity jako třeba myspace nebo facebook jako osobní výběr svých přátel, který si ten člověk udělal a veřejně vystavil, je ještě bolestivější. S tím vším přijdou otázky: Mám či chci vymazat číslo z mobilu a emailovou adresu? A co je víceméně v rukou dědiců... Chtějí oni ostatním zanechat online vzpomínku na zesnulého...? Zruší jeho facebook, myspace, webovou stránku aj. nebo vše zůstane, ale už nebude update?

Tohle jsem si uvědomila smrtí Lenky Reinerové, jejíž mobilní číslo jsem měla ve svém mobilu, a teď, když jsem našla nejen webovou stránku, ale i facebook Jana Kaplického.

V identitě zesnulého může koneckonců kdokoliv pokračovat, zná-li jeho hesla. A pak už nezbývá než jen přemýšlet, zda budeme žít dál vtěleni do někoho jiného třeba v second life