MILENA ODA

POSTE RESTANTE DO KUNŠTÁTU

Dopis Ludvíku Kunderovi

Milý a vážený pane Kundero!

Je mi velkou ctí a potěšením smět veřejně sdělit to, co jsem od Vás získala!
Už je to víc než deset let, co jsem horlivě chodila na Vaše vynikající přednášky na filozofické fakultě v Olomouci. Pokaždé jsem se moc těšila. S velkým a hlubokým zaujetím poslouchala Vaše barvité vyprávění, ne odříkávání, o německém expresionismu, romantismu a dadaismu. Témata epoch byla jasná, ale kolik dobrodružství se skrývalo pod těmi tehdy pro mne ještě neznámými jmény všech těch básníků! A díky Vám jsem to pochopila: co básník to dobrodruh, to životy nevyzpytatelných! Je jedno v jaké době žili, vždy měl jejich život skoro až zapeklitý děj. Uměl jste ty jejich životy tak živě a tak samozřejmě líčit a vyprávět s takovým nadšením, že jsem zapomínala i psát, jak jsem se cítila být součástí té společnosti. Propojil jste jejich osudy tak přirozeně, jako by ti všichni básníci a spisovatelé byli zrozeni žít jen pro sebe mezi sebou, a hlavně jakoby to byli vaši nejbližší přátelé! Oni ale jimi pro Vás byli. Jste na ně tak duchovně napojen, že o nich víte skoro vše, ač vás s některými dělily i století.

Občas jsem Vás i vyhlížela, zda už jdete, rázným krokem s typickou hnědou koženou taškou v ruce, obepínající její malé ucho, která k Vám prostě patřila, bez ní jste snad nikdy nešel... v ní totiž byl velké cennosti z vašeho vzácného archivu. A ty jste pak pomalu během výkladu, s lehkým napětím, a s napínavým komentářem, vytahoval na světlo přednáškové. Knížky, kdysi zakázané, dopisy, diapozitivy, fotky, plakáty, filmy aj. Když jste ty cennosti ukazoval a komentoval jejich život, nikdo z nás ani nedutal. Fascinoval mě přitom vždy Váš přirozený a milý přístup k nám, neználkům. Chtěla jsem vědět všechno, co bylo možné se od vás dozvědět. Nepopsala jsem nijak hodně sešitů, ale co slovo a věta, to mělo nadstavbu vzpomínky na to, co jste k tomu vyprávěl, co jste líčil ze svého bohatého života vášnivého překladatele (vaše antologie ke všem těm epochám, jako například Haló je tady vichr - vichřice!, jsem četla náruživě), básníka, dramatika a skvělého člověka, za kterého Vás považovali i všichni ti, o nichž jste nám vyprávěl - Hans Arp, Franz Fühman, Reiner Kunze, Peter Huchel či Jan Skácel.

Vždy mi bylo líto, že bydlíte tak daleko, kam se jen tak rychle k Vám nelze dostat… V Kunštátu jsem byla dvakrát, ale vždy jen tak na blind, bez ohlášení, takže jsem Vás bohužel doma nezastihla. Vy jste člověk zcestovalý, a když jsem nedávno s Vámi mluvila, tak mi bylo moc líto, že jste měl takový velmi nepříjemný úraz, ať se Vám to vše zlepší. Vždy mi připadalo, že cestujete rád, žádné dálky se nezaleknete. Před třemi roky jsme se setkali v Berlíně, - jak to utíká, přijde mi to nedávno, to bylo setkání po skoro patnácti letech. Na české ambasádě jste měl čtení s Františkem Listopadem. Oba jsme pak na sebe překvapeně koukali a měli si co říct, protože jsme se víceméně ztratili z očí. Najednou jsem si uvědomila, proč jsem Vás občas nenavštívila…  Myšlenkami na Vás jsem s Vámi byla v kontaktu, a jednou jste mi do Berlína napsal. Jak umělecké dílo, nejen stroji napsaný dopis se dnes už také tak často nečte, ale jak poeticky dadaistický.

Kolik cest jste musel z městečka Kunštátu podniknout, abyste se dostal tam, kde se na Vás těšili. Určitě pro Vás zřídili speciální linky, jen abyste se vrátil vždy zpět včas domů. Je tam moc hezky, mám Kunštát v živé představě.

A ty Vaše překladatelské vsuvky do přednášek! To byly tak skvělé momenty jako např. vyhlášení soutěže o nejlepší překlad Hölderlinovy básně. Název už neznám, a výsledky také ne. Jen vím, že jsem za překlad od Vás dostala jako cenu knihu. A pak jste mě pozval na oběd, to bylo moc milé. Tam jsme s udivením zjistili, že zatímco já si pro sebe překládám deníky Georga Heyma, vy překládáte jeho básně. Oslovila jsem tehdy časopis Host, v Olomouci velmi oblíbený, a udělali jsme spolu takový heymovský potrét v roce 1999. Byla jsem na to moc pyšná.  Stejně jako jsem se těšila z vydaných sbírek básní ve Vašem překladu Georga Heyma „Umbra Vitae“ , Georga Trakla „Šebastián ve snu“ či „Básně“ Gottfieda Benna.

 A pak, když jsem o Vás slyšela v zahraničí a viděla v Curychu výstavu o roku 1968, věnovanou z části i Vám, uspořádanou profesorem Felixem Phillipem Ingoldem, který byl Vašim blízkým kamarádem a posílal Vám tehdy nedostupné knihy německy píšících autorů, psala jsem si s ním o Vás, tak jsem byla moc ráda, že je tu někdo jako pan Ingold, který to přátelství s Vámi zachoval v podobě dokumentů a dopisů. Vyprávěl jste mi, jak ta doba pro Vás vůbec nebyla jednoduchá. Ani to vše nemohu vyjmenovat, kolik jste toho udělal nejen pro německou literaturu v Čechách, ale i v Německu pro českou.

Ta vaše neopakovatelná škola hrou! Ty Vaše hravě poetické překlady, odvážné zkratky, tvoření slov (viz dadaistické a expresionistické básně) překladatele, které si jen tak někdo nedovolí. Jen někdo, kdo je překladatel par excellence, jen někdo jako Vy. Díky Vaši básnické duši, poetické odvaze k slovní rozpustilosti a humoru, jenž máte, mohly vzniknout takové výjimečné překlady.

Pamatuji si na Váš milý úsměv, který jste vždy měl, kdykoliv a kdekoliv jsme se setkali! To také není samozřejmostí na akademické půdě. Kolikrát jste vyprávěl o událostech dávno historických, například o hádce Kleista s Goethem s takovou lehkostí a humorem, jako byste byl u toho osobně.

Fandil jste vždy slabším, nemocným, bláznivým až šíleným básníkům.

Ta radost z vlastní fantazie, nadšení ze setkávání s novými lidmi ve všech stoletích a vášeň pro literaturu, to bylo to, co jste mi tehdy předal.

Óda na Ludvíka Kunderu! Nechci být patetická, Vy mi porozumíte. S Vámi mohu být trochu expresionistická i romantická, i lehký dadaismus se hodí do této ódy. Nadechnout a vydechnout. Vzpomínka na Vás a na vzácné chvíle s Vámi, ale i takové nostalgie zůstává. Poté, co jsem odešla do zahraničí, jsme se neviděli. Až po těch patnácti letech. Smiřujeme se neradi s tím, co nechceme a co nelze změnit. Není tolik těch hlubokých setkání s osobnostmi během studentských let, z doby zrání a revolty na akademické půdě. Jen pár profesorů mělo tu sílu a moc vtáhnout nás do vlastní aury. Vy jste jeden z nich...

Když plni radosti, nabyti úžasem, stojíme pár kroků dál od své minulosti s někým, s kým jsme ji prožili, je neuvěřitelné, že je to tak dávno, a pryč. Pokoušíme se ji přiblížit, vysvětlit, jak to bylo a co v nás zůstalo.

Drahý a vážený pane Kundero, za všechno, co jste mi předal, co je neviditelné, Vám skutečně moc děkuji a přeji Vám hodně sil k dalšímu básnictví ve všech formách Vaší tvorby. A hodně pevné zdraví!

A vše nejlepší k Ceně J. Seiferta!

Přeje Vám

Milena Oda,

v Berlíně, na počátku měsíce října roku 2009

Literární noviny, 2009 Praha