Pěkné vyhlídky
I. AKT
(Edda a Albert sedí na židlích přímo před oknem dívají se ven; Albert pozoruje okolí dalekohledem)
ALBERT: Moje milá sestro, nic vyššího není než umění… naše myšlení plodí velké ideje… ještě pár pĕkných kousků Eddo a naše místnost bude plná a dílo hotové. Člověk musí mít v životě pocit, že nakonec něco vytvořil, něco dokončil. (pauza) Museli jsme si odpovědět na otázku, jestli nejsme příliš slabí… a jestli jsme na to dostatečně silní…, dělat umění…(pauza) Eddo, cítím ve vzduchu velký den, možná, že budeme už za týden hotovi a potom…
EDDA: Pořád dokola, celý život se skládá jen z těchto dvou slov, pořád dokola. Dennodenně opakujeme tuto strohou, jasnou a ponižující pravdu, pořád dokola, děláme stále to samé, pořád dokola, všechno se opakuje, aniž bychom to zpozorovali…já necítím nic. (jakobyomdlí)
ALBERT:Vstaň, není čas na tvoje předvádění.
EDDA: Dneska mi bude zase vedro.
ALBERT: Zase, jako vždycky, jsi drzá; v létě ti je horko, v zimě zima! Pro to nejvyšší, a to je pro nás umění, musíme přinést oběti…až do konce musíme být schopni toho nejvyššího výkonu… my jsme umělci, Eddo, umělci! I oni musí nejdřív trpět a pak, po tom utrpení, přijde úleva. My máme takové cíle taky.
(ticho)
EDDA: Ten nejnudnější způsob krácení času…už
nehnu ani brkem.
ALBERT: Eddo! Jsi drzá jak smrk na rukávĕ a nevychovaná jako otec… takhle odmĕňuješ svého nejmilejšího bratra! Nevidíš, co jsme tady už dokázali? Pojď ke mně a postav se sem…
(Edda jde k němu a stojí)
ALBERT: (hladí ji) Eddo, my žijeme jen pro to nejvyšší! Víš kolik generací se na téhle práci už nadřelo! Vrána k vránĕ sedá. Duch k duchu sedá. My dva jsme jedna duše a jedna myšlenka.
(pauza)
EDDA: Ty jsi byl vždycky nevychovaný povaleč a drzoun… ale tvůj duch, obdivuji tvoji sílu, tvoje přesvědčení pro vyšší věc…stále musíme mít na mysli odvahu a cíl, jen tak se vyplní náš společný a šťastný život, brzy přijde to nejvyšší…(pauza)…a potom? Po tomhle cíli, co přijde po tomhle pěkném cíli, Albi?
ALBERT: Přijde nový cíl, po starém cíli přijde vždycky nový cíl, který je podobný tomu starému.
vyděšeně zvolá Eddo! Stůl, stůl tam stojí!
Eddo utíkej, proč sis ho nevšimla dřív? Ten chlap…
(Edda a Albert se dívají udiveně z okna)
EDDA: Alberte! Podívej, co ten chlap s tím stolem dělá…on....on….on ten stůl ničí!
ALBERT: Skutečně, rozmlátil ho na kousky.
(brečí)
EDDA: Tyhle bezcitné činy od stejně bezcitných a krutých lidí, kteří si myslí, že vládnou nad němými věcmi tohoto světa… jak němě, tiše a pokojně tu stál, čekal na nás, protože všechny věci tady v okolí čekají jen na nás. (pauza) Lidé ukazují svou moc tím, že rozbijí a ničí věci…
ALBERT: Ale kdo ničí druhé, zničí nakonec sám sebe. (přestane brečet) Eddo, nebudeme ronit slzy.
EDDA: (brečí) Takový pěkný stůl na kolečkách, ten by sem pasoval. (ukáže na malou ledničku) Ledničku bychom dali na stolek a tu dolní poličku bychom použili na kávovar.
ALBERT: Teď je každý dobrý čin marný... no vždyt moc dobře známe ta trpká slova.
EDDA: Kdo pozdě chodí sám sobě škodí…
ALBERT: Sám sobě! Eddo. My musíme být stále ve střehu...to je náš dennodenní úkol. Ty musíš stát tady vedle mě a dívat se na ty ostatní kontejnery... nezvládnu všechny čtyři na jednou.. to už přeci víme!
EDDA: (brečí) Albi, tak moc mě ten stolek mrzí... určitě neusnu jako vždy.
ALBERT:... Vidíš, jak i takový krásný stůl může být rychle pryč… hlupáci ničí. Jen umělec buduje.
EDDA:Je to trpké...
ALBERT:Nejtrpší je, jak lidé si svých milých přátel, svých drahých věcí, kteří jim tak věrně slouží neváží. Neváží! To je trpké.
EDDA:My si jich vážíme, my se o ně staráme, opatrujeme je, každý den je leštíme, čistíme, myjeme a mazlíme se s nimi!
ALBERT:Každý den trávíme s nimi ty naše nejkrásnější chvilky našeho jediného života!
EDDA:Jsme s nimi jedna duše... Podívej, jak tiše a věrně tu stojí a čekají.
ALBERT:Čekají až se stanou uměním!
EDDA:Jako my!(Ticho) ten stolek nám bude tak chybět...Není...není... (vzlyká)
ALBERT:Ale my jsme tady, Eddo! A to je důležité. Budeme mít jiný stolek... dva stolky.. pět stolků a to pak.. konečnĕ bude to naše dílo dokonáno!
EDDA: Alberte, obdivuji tě.
(pauza)
ALBERT:Jako já tebe, Eddo.
EDDA:Můj milý Albi, čím by byl můj svět bez tvého…
ALBERT:A můj bez tvého!
EDDA:Je sice velké sucho a parno, ale my vydržíme tyhle útrapy a soužení s elegancí a s pokorou i s veselou myslí. (pauza) Ale někdy bychom odtud chtĕli možná odejít pryč…, dĕlat a vidĕt nĕco jiného…
ALBERT:Drzost! Slabost! Lenost! Sloužíme cíli! Jsme sice obĕtmi své fantazie, ale důvod, proč vĕtšinĕ lidem všechno připadá nudné je, že se neumějí odcizit od skutečného života…(pauza) Náš život je odrazem naší fantazie.
EDDA: Odrazy a představy o skutečnosti považujeme za skutečnost…(pauza) Naše představy jsou již součástí našeho života.
ALBERT:A naše potřeby, které každé ráno vyslovujeme, jsou nositeli celého dne.
EDDA:A celý den jsem radši spokojená, než nespokojená!
ALBERT:Jo, jo, já taky. Nespokojenost v nás vyvolává tichou pomatenost a hlučné bláznovství…můžeme si stále klást otázky, když tady spolu sedíme, máme čas a měli bychom čas na otázky, ale my si už raději žádné otázky neklademe, protože na ně už předem stejně neznáme odpověď.
EDDA:Prostě si nechceme zkazit dobrou náladu, dennodenně se přemáháme, abychom měli dobrou náladu!
(dlouhé mlčení, oba se dívají oknem, Albert dalekohledem)
