Milena Oda
Divadelní minutka věnována Praze v Berlíně.
Pro Čajovnu Radio Vltava.
Pan Úspěch
1 postava k 2
1: Prosím Vás kam tak pospícháte? Málem jste do mě narazil...!
2: No kam asi. Támhle vidíte...
1: Ne...
2: Támhle na mě už čekají...
1: Nikoho nevidím... kde myslíte?
2: No támhle a támhle...
1: Ale nikde nikoho není...
2: A znáte mě vůbec, když se tak podivujete a ptáte!?
1: Ukažte, jak vypadáte?
2: Myslel jsem, že Vám je jasné, kdo jsem, když tak spěchám!
1: No možná jsem Vás někde už viděl... nejste z vedlejší ulice?
2: Ne... prosím Vás podívejte se na mě pořádně...
1: Ne tak jsem si Vás s někým spletl, s tím, co Vám je podobný... on je zahradník... ten ale chodí často v modrých kalhotách a furt má nějaké kytky a květináče v ruce a to vy nemáte...
2: No to ani nikdy mít nebudu... protože já nejsem zahradník, ale velmi vážená, známá osoba... ehm, osobnost...
1: Osobnost...? A jaká to hodnost...?
2: Prosím? Jsem hodný respektu a uznání, vhodná je pro to každá chvíle...
1: Tak to jsem ji správně využil... kdo tedy jste?
2: Prosím Vás, vy mě skutečně neznáte?
1: No kdybyste tak neběžel, tak bych si Vás ani nevšiml...
2: Ano, ano... Ach bože já mám zpoždění a to jen kvůli Vám, protože mě neznáte, a musel jsem Vám vysvětlovat, kdo jsem... všichni už na mě netrpělivě čekají!
1: Kdo všichni? No já skutečně nikoho nevidím a o sobě jste mi vůbec nic neřekl, jen to, že jste známý. Neblouzníte... nechcete pomoc dřív, než se tu ztratíte?
2: Nene, děkuji... vidíte, už jsou nedůtkliví, že nejdu...
1: A kde?
2: Támhle napravo... ten velký úspěch a támhle... také velký úspěch... samé velké úspěchy, dřív jsem se těšil z malých úspěchů, dnes už jen z těch velkých, které na mě čekají... ty malé jsou mi samozřejmostí. Nesmím ztrácet ani minutu, abych ty velké nepropásl, mohou ztratit trpělivost, odejdou navždy a už se s nimi nikdy ani nesetkám... takže já už musím běžet... za támhle tím pánem, tím velkým panem úspěchem...
1: Hm, tak mnoho úspěchů... !
Pěkné vyhlídky
Co lidem pak už jen zbývá... je šílenství.
více: www.dilia.cz
PRO RADIO VLTAVA/CAJOVNA
http://www.rozhlas.cz/cajovna/portal/
Milena Oda
Pan Úspěch
1 postava k 2
1: Prosím Vás kam tak pospícháte? Málem jste do mě narazil...!
2: Stál jste a stále mi stojíte v cestě... zákonitě jsem do vás musel narazit...
1: Ale vy jste do mě záměrně narazil, musel jste mě vidět
2: Na vás jsem se vůbec nedíval
1: No právě
2: Pardón, už musím jít, čekají na mě..
1: Kde? Nikoho tu nevidím
2: No kam asi. Támhle nevidíte... ?
1: Ne...
2: Hm...
1: Nikoho skutečně nevidím... kde myslíte?
2: No támhle a támhle...
1: Já nic a nikoho nevidím...
2: A znáte mě vůbec, když se stále tak ptáte!?
1: Ukažte, jak vypadáte?
2: Myslel jsem, že Vám je jasné, kdo jsem, když tak spěchám!
1:No možná jsem Vás někde už viděl... nejste z vedlejší ulice?
2: Ne... prosím Vás podívejte se na mě pořádně...
1: Ne tak jsem si Vás s někým spletl, s tím, co Vám je podobný... on je zahradník... ten ale chodí často v modrých kalhotách a furt má nějaké kytky a květináče v ruce a to vy nemáte... Kdo jste tedy, smím-li se zeptat?
2: Já.. vy se ptáte, kdo jsem já? Tak se na mě prosím Vás ještě jednou pořádně podívejte, tady odsud, tady je víc světla... jsem přesvědčen o tom, že mě znáte... i vy mě musíte znát, každý mě zná... procházím se tímto městem a vím, že mě všichni znají... je to blažený pocit, vědět, že se na mě lidi dívají a říkají si, to je on!
1: Hm... no asi ne... ne ne... nikdy jsem Vás neviděl, až teď...
2: Znají mě tu všichni...
1: Všichni? I tady? Já tedy... ne skutečně, věřte mi, neznám Vás, ač rád bych Vás možná... možná i ne... poznal... ale ne nemusíme se poznávat.
2: Já Vás také nechci poznat, tady jde o to, že Vy mě musíte znát... V celém městě, tedy i tady mě hned poznají, no a když ne tady, tak proto jsem sem přišel, proto na mě támhle čekají, aby mě poznali... jinak mě znají už všichni...
1: A kdo všichni...?
2: Všichni... jsem vážená, známá osoba...osobnost!
1: Osobnost...? A jaká to hodnost...?
2: Prosím? Jsem hodný respektu a uznání, vhodná je pro to každá chvíle...
1: Tak to jsem ji správně využil... kdo tedy jste?
2: Prosím Vás, jsem známý, jsem oblíbený! Všude kam přijdu, si mě považují...
1: No kdybyste tak neběžel, tak bych si Vás ani nevšiml...
2: Aha, no to je drzost...
1: Ano, když jste taková osobnost!
2: Ano, ano... A teď už musím běžet, bože já mám zpoždění a to jen kvůli Vám, protože mě neznáte, a musel jsem Vám vysvětlovat, kdo jsem... támhle a támhle všichni už netrpělivě čekají!
1: Ne já skutečně nikoho nevidím a o sobě jste mi vůbec nic neřekl, jen to, že jste známý. Neblouzníte? Chcete pomoc dřív, než se tu ztratíte?
2: Nene, děkuji... Nashledanou, tamhle na mě čeká ten velký úspěch a támhle... také velký úspěch... samé velké úspěchy, dřív jsem se těšil z malých úspěchů, dnes už jen z těch velkých, které ještě na mě čekají... ty malé jsou mi samozřejmostí. Nesmím ztrácet ani minutu, abych ty velké nepropásl, mohou ztratit trpělivost, odejdou a už se nevrátí, takže já už musím běžet za támhle tím pánem, tím velkým panem úspěchem!
1: Tak mnoho úspěchů...
